NOVĚ můžete filtrovat filmy a seriály také dle streamovacích služeb

Recenze: Pravda

Vydáno dne 22.09.2020 (239 přečtení)
Zakončovací film Febiofestu, který míří i do běžné distribuce.

 










 

Podepsán je pod ním japonský režisér Hirokazu Koreeda, přičemž na zmíněném festivalu, jenž byl letos nuceně posunutý z tradičního březnového termínu na zářijový, měly původně být k vidění i další jeho snímky, včetně Naší malé sestry a Zlodějů. Tentokrát však překvapivě opustil rodnou zemi a vyrazil natáčet do Francie. Tak překvapivě … Ve Francii už natáčel dokonce i Asghar Farhadi, jenž má jakožto Íránec ledacos složitější. Stejně jako tvůrce Rozchodu Nadera a Simin, Minulosti či Klienta, také Koreedova tvorba se vyznačuje v podstatě pevně danými trademarky.

Platí to i pro tenhle příběh, ve kterém přijíždí z USA do Francie se svým manželem a s jejich malou dcerou Charlotte scenáristka Lamir, aby tady vypomáhala matce Fabienne, slavné francouzské herečce. Bydlí v baráku hned vedle věznice (kterou uvidíme v jediném záběru před venčením pejska, čehož se dočkáme i během závěrečných titulků), avšak to ve finále není ani trochu důležité. Právě natáčí sci-fi/drama Vzpomínky na matku. Podle toho, co uvidíme, rozhodně nemá jít o jakoukoli variaci na Vzpomínky na vraha, nicméně události v tomto počinu svým způsobem reflektují skutečný vztah Lamir a Fabienne, třebaže v něm nehraje Lamir, nýbrž Manon Lenoirová. V každém případě ten film, tedy Vzpomínky na matku, bude asi shitka, ale to teď nechme stranou. Manon je veřejností označována za následovnici jisté superslavné a supertalentované francouzské herečky, která byla kdysi Lamir a Fabienne velice blízká.

Ve vzduchu se objevují temnější témata, ale pouze ze strany Lamir. A vzpomínky někdy můžou klamat od reality. Matce věci vyčítá, i když to nechce přiznat. Ač to nechce přiznat, štve ji, že byla často pryč, když byla malá. A taky ji štve, že nekomunikuje s otcem (co na tom, že to daleko nedotáhnul). A aby toho nebylo málo, hodně ji rozčiluje, když matka lže ve své čerstvě vydané autobiografii. Dělat by to neměla, přestože ve svých memoárech zřejmě nepíše pravdu více slavných osobností. Jejich vztahu je tedy věnováno dost prostoru. Jenže v jednu chvíli to vypadá tak, že Lamir matku zavraždí nebo že s ní alespoň nikdy nepromluví, ale v následující scéně jsou zase kamarádky.












 

Tahle Fabienne Dangeville je hodně rozporuplnou postavou a jenom doufám, že její představitelka, kterou není nikdo jiný, než jedna z největších ikon francouzské kinematografie Catherine Deneuve (jež byla v minulosti rovněž hostem Febiofestu), neztvárňuje do značné míry sama sebe. Už během úvodního rozhovoru se prezentuje dost arogantně, ačkoli je fakt, že pokládané otázky jsou značně mimo mísu. Později zase kritizuje Manon, která jest mladá, velice ambiciózní a snaživá. Metodické herectví to není, ale způsob, jakým vychází schody, nebo jak si přidává repliky, naznačuje přístup, s jakým zkrátka můžou mít někteří problém. Není divu, že společné scény Manon a Fabienne občas nejdou zrovna hladce.

O nějakém vyhroceném konfliktu se však rozhodně mluvit nedá. To snad ani Hirokazu Koreeda neumí. V tom se jeho filmy vlastně podobají většině projektů, jaké vznikly podle scénáře Zdeňka Svěráka, byť jeho texty jsou jak z hlediska dramaturgie, tak poetiky ještě minimálně o jeden level výše. Tři oscarové nominace (Vesničko má středisková, Obecná škola, Kolja), z nichž jedna byla proměněna v cennou sošku, hovoří za vše. Potencionální konflikty v Koreedových (či Kore-edových, chcete-li) snímcích jsou povětšinou buď hned v klidu vyřešeny, nebo zameteny pod koberec. A samozřejmě ani tentokrát nejedeme v žádném zběsilém tempu. A ani Pravda nezapře jednoduchost, pramenící z ovlivnění minimalismem.

Pravda, tak jako další režisérovy projekty, znovu neopakovatelně ukazuje lidi v pro ně obvyklých situacích – vzhledem k jejich povolání či počínání. Nicméně od předchozích dvou režisérových titulů se v konceptu přeci jen liší. Pravda je totiž zároveň poctou herecké profesi. A filmy ve filmu jsou vždycky zajímavé a vděčné. Není ovšem pochyb o tom, že herci a herečky museli tomuto konceptu dobře rozumět, což neplatí jenom pro Catherine Deneuve, ale také pro Ethana Hawka a Juliette Binoche, kteří svoje role proto zahráli výborně. A maličká Clémentine Grenier za nimi vůbec nezaostává! Avšak Pravda současně s tím vším opět nabízí působivý lidský příběh, na což má Hirokazu Koreeda snad patent (uvidíme, s čím přijde po letošní pandemii). I tento jeho počin má proto určitou šanci zaujmout všude na světě, včetně naší země. A vůbec nevadí, že pohodičku u moře tentokrát v de facto nejšťastnější moment nahradilo tancování.

FOTO: Film Europe
Hodnocení autora: 7/107/107/107/107/107/107/107/107/107/10
(Autor: Tomáš Kordík)
 

Speciál

Speciál: O knize Rozmarná léta

Minulý měsíc bohužel odešel Jiří Menzel. Sedm roků zpátky, u příležitosti svých pětasedmdesátin,... celý článek

Skylink

Hitlerova bitva s médii

O moci médií dnes nikdo nepochybuje. Dokonce se dnes v rámci jejich internetového prostoru mluví o kybernetické válce. celý článek
 
Přidat na Seznam.cz
Zdarma
aplikace
pro mobil
ke stažení